Jdi na obsah Jdi na menu
 

Pomník na letišti Sazená

12. 7. 2011

 

Pomník letcům na letišti Sazená:

P/O Stanislav Zeinertškpt.Stanislav Zeinert           *9.12.1915  Neuměřice            + 26.5.1941

 

Zemřel následkem těžkých zranění, která utrpěl dne 25.5.1941 při havárii letounu Wellington KX-L, N3010 po startu z letiště Langham.V troskách letounu nalezl smrt četař.František Dušek a  četař Milan Štoček a 6.6. podlehl zranění i níže zmíněný Miloš Švic. Těžce zraněni byli M.Vild a J.Čermák, ale oba válku přežili. Pohřben na hřbitově St.Ethelbert v East Wrethamu, Norfolk, hrob č.587/20.

 

 

 

škpt.Miloš Švic                     *5.10.1916   Lužec nad Vltavou     + 6.6.1941

Zemřel následkem těžkých zranění, která utrpěl dne 25.5.1941 při havárii letounu Wellington KX-L, N3010 po startu z letiště Langham.V troskách letounu nalezl smrt F.Dušek a M.Štoček a 26.5. podlehl zranění i výše zmíněný Stanislav Zeinert. Těžce zraněni byli M.Vild a J.Čermák, ale oba válku přežili. Pohřben na hřbitově St.Ethelbert v East Wrethamu, Norfolk, hrob č.588/23.

 

 

 

 

 

 

Miroslav Vild vzpomíná ve Své knize Osud byl mým přítelem:

Přišel 25.květen 1941.Připravil jsem se ke svému prvnímu bojovému letu. Přiletěli jsme na letiště Langham, kde jsme doplnili pohonné hmoty a naložili pumy. Odešli jsme na předletovou přípravu a po ní nasedli ke startu. Odlepili jsme se ve 12hod 45 minut. Za jednu minutu byl učiněn rázem všemu konec. Ruka osudu Miroslav Vildhrábla i po mně. Plné obrátky motorů, plný plyn a wellington se dává do pohybu. Všichni jsme zaujali svá stanoviště, dva piloti, navigátor, radiotelegrafista a dva střelci. Náš host, anglický zpravodajský důstojník Van der Bijl, pozoroval okolí z astrodomu.. Mírné drncání svědčilo o normálním rozjezdu. Trochu pozornosti, víc než obvykle, jsem věnoval slabému trhnutí, snad malinká a nevinná blokáž kola, pomyslel jsem si. instinktivně jsem se podíval okénkem ven. Po levé straně se mihl zaparkovaný dvoumotorový Blenheim."Aha, to se mu piloti vyhýbají - jistota je jistota," a klidně jsem seděl dál. Za okamžik jsem pozoroval, že jsme se přenesli asi v pěti metrech přes živý plot, který vroubil letiště. "Dobrý," řekl jsem si pro sebe a sáhla pro blok s tužkou. Nepodařilo se mi jej  však zachytit, protože mě obrovská odstředivá síla strhla do sedadla. Automaticky jsem se podíval okénkem na druhou stranu trupu. Zahlédl jsem poze konec křídla a za ním jasné hroudy čerstvě rozoraného pole. Vzápětí jsem přenesl pohled na levou stranu. neviděl jsem nic než modrou oblohu a křídlo s motorem. "Hazard,hazard,"sklouzlo mi ze rtů. takovouhle vertikálu s krávou plně naloženou, to zas jednou pilot přehnal, domýšlel jsem tichý monolog. Bez pocitu nárazu nebo bolesti se mi náhle zatemnilo před očima... všechno muselo proběhnout v docela krátkém čase a zajisté ne v naprostém klidu a tichu. Čas pro mne neexistoval, byl jsem sám bez ničeho, volně jsem plul a nevěděl kam, žádný zvuk jsem nevnímal, ale uvědomil jsem si, že že žiju. Padl jsem obličejem k zemi, ucítil prach čerstvé oranice. Snažil jsem se několikrát postavit na nohy. Vždycky jsem se bezvládně svalil zpět, přímo na obličej. Potom jsem ucítil dva páry rukou, jak mne zvedají z hlíny a snaží se se mě někam dopravit. Huhňal jsem na ně, že je tam letadlo, že jsou tam ještě lidé. Ani nevím, jak jsem na to přišel, vždyť jsem sám nevěděl, co se stalo. po několika jakoby krocích, kdy jsem byl vláčen terénem, jsem začínal rozpoznávat detonace střeliva a tlumené výbuchy pum. V hlavě se mi střídal den s nocí, nebyl jsem s to přesně odhadnout, co se se mnou děje. Najednou jsem neomylně zjistil , že mne moji opatrovníci položili na mez vedle nějakého člověka. Tupě jsem hleděl na jeho nohavice u kombinézy, z kterých trčely špice holenních kostí."Fuj,to byla šupa!" poznamenal jsem a přestal jsem ho vnímat. Celé divadlo se mi rozplizlo do šesti dohořívajících zbytků našeho velouše. Zvrátil se na záda a část trupu trčela k nebi jako vykřičník hrůzy. Probuzený život a vědomí zaregistrovaly sanitku. Naložili nás na nosítka a zašoupli dovnitř jednoho po druhém. Věšli jsme se tam jenom čtyři. Standa Zeinert, Míla Štoček, Josef Čermák,  a já - tedy pilot, střelec, navigátor a radiotelegrafista. Kde bylim ostatní jsem nevěděl. Cestou na silnici po špatném terénu někteří sténali. teprve nyní jsem si plně  uvědomil , co se stalo. Lekl jsem se a podrobil autodiagnóze. zakroutil jsem rukama, nic, žádná bolest. Zahrabal jsem nohama, také žádná nepříjemnost. Zavlnil jsem se v pase, nemám li přeraženou páteř. S radostí jsem zjistil bezvadnou pohyblivost. Na silnici jsme se zastavili a do sanitky vstoupil muž a dal každému z nás po injekci. Co dělal kamarádům nevím, ale mně ovázal hlavu, levou tvář, pravou tvář a potom zátylek. Josef skučel a dožadoval se cigarety. Za hodiny zběsilé jízdy nás vyklopili v nemocnici v malém městečku Cromer, těsně u pobřeží. Na operačním sále se nejdřív pustili do mne. Bez umrtvení mi sešili roztrženou tvář, kudy mi unikal falešný vzduch, takže jsem si nemohl ani vyplivnout. Potom mi sešili rány na hlavě. Když mi šili uši a oční víčka, tak jsem to ještě vydržel bez hlesu, ale když mi začali sešívat natržený nos, to už jsem se začal vrtět. Další dodělávky byly provedeny až na pokoji. Standu Zeinerta zrentgenovaliještě na nosítkách, patrně v bezvědomí. Druhého dne zemřel. Nepomohly ani trasfúze krve. Zemřel i Míla Štoček, František Dušek a Miroslav Švic. Poslední rozloučení se zahynulými letci se konalo odděleně. Nejprve byli 30.května na hřbitově v East Wrethamu pohřbeni  Zeinert (hrob číslo 587/20), Dušek (586/21) a Štoček (585/22). Švic byl pohřben 9.června (588/23)

Webové stránky obce Neuměřice se podrobně věnují svému rodáku Stanislavu Zeinertovi. Dovolím si zde použít text neznámého autora

Stanislav ZEINERT, pilot P/O

 Stanislav Zeinert se narodil 9. 12. 1915 v Neuměřicích. V letech 1922 – 1927 navštěvoval školu v Neuměřicích a pak  až do roku 1931  školu v Kralupech nad Vltavou, kam se s rodinou přestěhoval, a to do domku číslo 727 za nádražím do části zvané Podháj.

     Studoval na První státní průmyslové škole v Praze I. Absolvoval dílenskou praxi jako strojní zámečník. Maturoval v roce 1936 na strojnickém oddělení s vyznamenáním. A právě zde, již na studiích, se seznámil se svým přítelem „na život a na smrt“. Studoval zde společně s Miloslavem Švicem z Lužce.
     V říjnu 1936 nastoupil Stanislav základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku 52 v Josefově, na vlastní žádost byl přeložen do leteckého učiliště v Chebu, kde prodělal základní výcvik pilota na letounech Praga E-39 a E-241. A opět shledání s přítelem Švicem.
     Oba letci v Hranicích na Moravě absolvovali Vojenskou akademii od 1. října do 14. srpna 1938. A oba byli vyřazeni jako poručíci piloti letectva. Pak Stanislav nastoupil u leteckého pluku generála M.R.Štefánika na letištích ve Spišské Nové Vsi a Prostějově, kde si zdokonaloval svoji pilotní praxi.
     Dne 15. března 1939 okupace ukončila jeho vojenskou kariéru, znamenalo to předčasné ukončení kurzu a také konec létání v ČSR. Byla jim udělena dovolená; pak obdrželi rozkaz, který upřesňoval jejich další činnost: „….Po uplynutí vaší řádné dovolené se nevracejte, vyčkejte dalšího rozhodnutí doma….“. Podle výnosu MNO měli být zřízeny v posádkách živnostensko-obchodní kurzy, které by měli povinně navštěvovat všichni důstojníci bez ohledu na hodnost.
Rozhodování bylo pro poručíka letectva St. Zeinerta těžké. Zanechat matku jako rukojmí pro gestapo v případě, že opustí protektorát. Dne 27. června navštívil Svaz letců, kde mu oznámili, že při odchodu do Polska bude velitelem asi osmi lidí, nástup k odjezdu druhý den. Zeinert jim sdělil, že vezme sebou i přítele M. Švice. Tím se stali osudově spojeni až do své letecké smrti.
     Dne 28. června 1939 spolu s M. Švicem, B. Příhodou, O. Jamborem, P. Brázdou, J. Zákravským, O. Tošovským a V. Výchou přešli pomocí železničářů a nákladního vlaku Ostrava – Bohumín do Polska. Až 10. 7. je přivítal Krakov, kde jim konzul vystavil „Carte d´identité tenant lieu de passeport“ – Osobní průkaz místo cestovního pasu. Pak se prezentovali v táboře Bronowice pod velením pplk. L. Svobody a poté odpluli třetím transportem čs. vojáků lodí Chrobry z Gdyně do francouzského přístavu Boulogne sur Mer.
     Dne 7. října 1939 podepsali Zeinert se Švicem vstup do Cizinecké legie na pět let v hodnosti seržantů. Oba byli převeleni na leteckou základnu bombardovacího letectva v Toulouse Francezal batalion. Po delší odmlce oblékají opět vojenský stejnokroj, tentokrát francouzský. Zde byli školeni na strojích M.B.200 a 210, M.S.203 a Potez 25. V listopadu vykonal Stanislav první samostatný let ve Francii na letadle Potez 25A2 č. 1205. V prosinci obdržel francouzský pilotní diplom – Militaire de Pilote d´Avion /Brevet/. 
     Stanislav Zeinert byl 28. ledna 1940 jmenován pilotem francouzského letectva a 9. května opět poručíkem čs. letectva ve Francii. Totéž se týkalo i M. Švice.
Když v květnu 1940 hitlerovská armáda přepadla Francii a kolony nepřátelských tanků a vozidel se valily do francouzského vnitrozemí, Zeinert a Švic opět vedle sebe v jednom letadle útočí, bombardují a ostřelují jejich seřadiště, nástupové prostory.
     V červnu 1940 Francie kapitulovala a čs. vojáci byli odsunuti do severní Afriky, do Oranu v Alžírsku, odsud do marocké Casablanky, 29. června anglickou lodí Gibel Dersa do Gibraltaru. 9. července dopluli do anglického přístavu v Liverpoolu. Prošli záchytným táborem v Cholmondeley, vlakem na základnu Cosford-Wilmslow RAF. Opět jako ve Francii prochází lékařskými prohlídkami, jsou uznáni schopnými letecké služby. Mění uniformu čs. důstojníků za uniformu RAF.
     Dne 2. srpna byli oba jmenováni důstojníky RAF s hodností Pilot Officer P/O. Od 1. listopadu 1940 byl P/O Zeinert jmenován velitelem školní letky. Vánoce a Nový rok prožili ve Wilmslow, zažili i silné bombardování města Manchester.
     Stanislav obdržel zprávu o svém zařazení k létání a nastoupil cestu dne 18. 2. 1941 z Wilmslow po železnici přes Bletchley, Cambridge do Thetford. Následně byl odeslán k výcvikové letce do Honingtonu. Piloti Zeinert, Švic a Kodýtek po přeškolení provedli první samostatný let na stroji Avro Anson a 20. března se začali přeškolovat na bombardovací stroje Wellington.
     Dne 12. 5. 1941 je Stanislav přeložen k operační letce 311. perutě v East Wretham. Avšak 25. květen 1941 byl osudný. Wellington Mk.I N 3010 KX-L byl připraven na cvičně bojový let na střelnici. Kompletní šestičlennou posádku tvořili: piloti P/O S. Zeinert a P/O M. Švic, navigátor P/O Josef Čermák, radiotelegrafista F/O Miroslav Vild, přední střelec Sgt František Dušek a zadní střelec Sgt Milan Štoček. Dále byli na palubě další dva muži, britský zpravodajský důstojník F/Lt Fleming Van Der Bijl a staniční mechanik Cpl. Litterland, jenž letěl jako černý pasažér. Přeletěli na letiště Langham, kde jim plnili pohonné hmoty a bomby. Tento let byl přímo ukázkový, bez problémů. Pak po obdržení informací ohledně nastávajícího letu byl letoun připraven. Motory, nejdříve jeden, pak i druhý, se rozeběhly. Bylo asi půl hodiny po poledni, když se letoun dal do pohybu. Zvolna nabíral rychlost. Ve výšce 60 metrů jakoby se letoun téměř neznatelně zachvěl, což bylo dáváno do souvislosti se zatažením podvozku. Nebo snad nevinná blokáž kola? Náhle se letoun prudce naklonil na pravou stranu. Neovladatelný stroj havaroval v poli u Langhamu. Najednou ticho…. Tma…. A pak střelivo a pumy při požáru detonovaly.
     Miroslav Vild se probral na oranici, vedle ležel Čermák, na druhé straně Standa Zeinert. Švice dolovali záchranáři z vraku letounu. Šest dohořívajících zbytků, převrácených na záda a část trupu trčela k nebi. Naložili do sanitky raněné a odváželi je do nemocnice v Cromer, Norfolk. Po cestě dostali všichni injekce. Čermák si řekl o cigaretu.
     V nemocnici Vilda sešívali na operačním sále na hlavě. Čermákovi museli lékaři amputovat obě nohy. Zeinerta rentgenovali na nosítkách, byl v bezvědomí. Dostal transfůze. Jeho zranění však byla velmi vážná. Zemřel následující den, 26. 5. 1941.
     I Švic utrpěl vážná zranění. Zemřel za nepředstavitelných bolestí 4. června 1941. Celkem pět mrtvých a tři zranění.
     P/O Zeinert je pochován se svým nerozlučným přítelem P/O Švicem a  Duškem a Štočkem na hřbitově St. Ethelbert v East Wretham, hrabství Norfolk. I po smrti jsou stále vedle sebe. Zeinertův hrob má číslo 587, Švicův 588. Na hrobech byli původně dřevěné kříže, po druhé světové válce již jednotné pomníky se znakem čs.lva.
     Kdysi někdo řekl: „Všichni ti kluci, co tam létali a umírali, všichni jsou to hrdinové. I když bez hvězdy“.
     „Netrap se, máti, kdybych se nevrátil, my jsme to povinni těm, což přijdou po nás“. Tato slova napsal Miloslav Švic v Anglii své mamince do dopisu, který nebyl nikdy odeslán. Paní Švicová tento dopis dostala až s pozůstalostí po válce.
     Matka Stanislava Zeinerta, paní Božena Hlavičková, obdržela v r. 1945 dopis, který si zde dovolujeme citovat:
 
„Vážená paní Hlavičková,
s největším politováním Vám potvrzuji zprávu, kterou jste pravděpodobně již obdržela telegraficky.
Poručík letectva Stanislav Zeinert, narozený dne 9.12.1915 v Neuměřicích, byl od počátku války vynikajícím příslušníkem československého zahraničního bombardovacího letectva. Po pádu Francie přihlásil se jako ostatní do československého bombardovacího letectva v Anglii, prošel pilotním výcvikem a v březnu 1941 byl odeslán k čs. bombardovací peruti. Byl člověkem nanejvýše inteligentním a veškerý svůj volný čas věnoval technickému studiu. Pracoval na vynálezech, o kterých se však veřejně velmi málo umiňoval. Svou svědomitostí a odbornými znalostmi přispěl nemálo k dobrému jménu československého letectva. Dne 25. 5. 1941 stal se obětí leteckého neštěstí, byl smrtelně zraněn a den na to zemřel. Byl pohřben dne 30. 5. 1941 na hřbitově v East Wretham, Norfolk, Anglie.
Položil svůj život v boji proti nepříteli jako věrný syn své země a statečný obhájce našich společných ideálů a svobody. Byl posmrtně vyznamenám čs. medailí za chrabrost. Toto vyznamenání, jakož i osobní majetek, který po sobě zanechal, budou Vám odevzdány jakmile to okolnosti dovolí.
Cítím s Vámi, vážená paní, Vaši bolest a děkuji Vám jménem svým i jménem všeho čs.letectva za společnou oběť a vítězství, o něž se poručík Zeinert zasloužil.
Čest jeho jménu, práci i památce!“
 
6. červen 1945                                                        div. gen. K. Janoušek
                                                                   inspektor čs. letectva ve Velké Británii
    
     Stanislav Zeinert se svým přítelem Miloslavem Švicem byli In memoriam povýšeni do hodnosti Štábní kapitáni letectva.
Jako výraz voj. rehabilitace vojáků západního odboje II. světové války, kteří položili své životy v boji proti fašismu, rozkazem ministra obrany ČSFR č. 0103 byl Stanislav Zeinert dnem 1. června 1991 mimořádně jmenován do hodnosti Plukovníka letectva In memoriam.
     St. Zeinert i M. Švic měli pamětní desku na bývalém letišti v Kralupech nad Vltavou.
25. května 1948 jim Aeroklub v Kralupech udělil čestné členství In memoriam. Po výstavbě závodu Kaučuk na ploše letiště byla pamětní deska umístěna na letiště v Sazené.
     Dále je St. Zeinert vzpomenut na Památníku padlým čs. letcům v letech 1939 - 1945 v Praze 6, Nám. Svobody a na Pomníku obětem II. světové války z řad pilotů na Olšanských hřbitovech (čestné pohřebiště) v Praze 3 s nápisem PADLI – ABYCHOM MY ŽILI.
     Životní příběh našeho rodáka, Stanislava Zeinerta, se vskutku udál. Snažili jsme se zachovat co největší autentičnost. Čerpali jsme z různých zdrojů, ale ne ve všech se informace shodovaly. Každá maličkost byla pro nás cenná, neboť podkladů nebylo mnoho. A tak neberte toto vzpomínání jako dílo historické, ale jen jako připomenutí a uctění jednoho člověka, jednoho neobyčejného člověka.
ČEST JEHO PAMÁTCE.
 

 

Vzpomínka na rodáka Stanislava Zeinerta

Dne 20. září 2008 jsme se sešli v naší základní škole ke vzpomenutí 850.výročí naší obce a slavnostnímu odhalení Pamětní desky P/O Stanislava Zeinerta, rodáka naší obce, pilota ve II.světové válce.
Nejprve starostka přivítala přítomné občany, připomenula vznik naší obce a pak předala slovo sběrateli a modeláři, který se velice zajímá o osudy válečných veteránů, záložnímu pilotovi - instruktorovi Npor. Antonínu Strejčkovi z Kralup n. Vlt., narozenému v Zeměchách. Ten pohovořil o životě Stanislava Zeinerta. Pan Antonín Strejček věnoval naší obci Pamětní desku, model letounu, vyznamenání, clip s fotografiemi a povídáním o životě Stanislava Zeinerta a kopie různých dokladů.

Příbuzní St. Zeinerta, Hlavičkovi, zapůjčili na výstavku Zeinertovy fotografie, pak jeho knihu Vynálezy a pokroky z r. 1933, neboť i náš rodák byl vynálezcem a dále pilotní kuklu.                                                                                                                   Občan naší obce, pan Petr Loužecký, nám zhotovil, osadil a daroval vitrínu pro umístění letounu a medailí.

Všem jmenovaným děkujeme, že přispěli k tomu, aby mohl být uskutečněn tento vzpomínkový den.
                                             Tolik ze stránek
http://www.obec-neumerice.cz/o-obci/osobnosti-nasi-obce/

 

 

pomník před budovou letiště Sazená

 

Náhledy fotografií ze složky Pomník Sazená

 

 




Facebook

Hodiny



Mail list