11.4.1989 + pplk.V.Mikeš - mjr.K.Bencalík
Datum události:11.dubna 1989
Místo události: u silnice ze Sokolnic do Telnic nedaleko vlakové zastávky Sokolnice - Telnice
Poloha pomníku: 49°6'28.752"N, 16°43'45.999"E
Útvar: 8.slp /stíhací letecký pluk/ Brno
Letoun: MiG-21US výrobní číslo 07685146 evidenční číslo 0746
Do Československa byl dodán v květnu 1970. Sloužil u 9. slp v Bechyni a v roce 1988 byl převeden k 8. slp v Brně. Zde byl 11. 4. 1989 zničen při katastrofě, které se věnuje tato stránka.
Posádka:
pplk. ing. Vladimír Mikeš
mjr. ing. Karol Bencalík
Popis události:
Dne 11.dubna 1989 došlo u 8.stíhacího leteckého pluku operujícího z letiště Brno - Tuřany k letecké katastrofě dvojmístné cvičně bojové verze letounu Mig-21. Několik set metrů západně od nádraží Sokolnice - Telnice narazil do země letoun Mig-21 US trupového čísla 0746. V letounu zahynuli dva příslušnící 8.slp, piloti pplk.Ladislav Mikeš a mjr.Karol Bencalík. Co se tehdy kolem poledního u Sokolnice odehrálo? Celou událost poměrně přesně popisuje ve své knize "Jedenapadesátý" pilot bitevních Mi-24 Jaroslav Špaček. Následující řádky tak jsou pokusem o rekonstrukci události na základě jeho popisu a osobních sdělení od pamětníků tak jak je poskytli pro stránky Pomníky letců.
Jedním z úkolů stíhacího letectva byl i nácvik zteče na pomalu letící cíl. Ten v podmínkách československého letectva nejčastěji simulovaly vrtulníky. Tak tomu bylo i v dubnu 1989 u 8.slp na letišti Brno - Tuřany. Ve prospěch 8.slp zde působil bitevní vrtulník Mi-24 D od 51.vrtulníkového pluku z Prostějova. Jeho osádku tvořil npor.Jaromír Šebesta, por.Pavel Hurčík a npor.Lubomír Kokojan. Ráno 11.dubna byli v předběžné přípravě společně se stíhači instruováni, že budou létat ve výšce 300 metrů nad terénem, rychlostí 250km/h, po trati tvořené Prackým kopcem, na němž stojí památník bitvy u Slavkova, a rybníkem u obce Tuřany, ležícího nedaleko výpadovky z Brna na Vídeň. Každý let probíhal za vzájemného spojení obou osádek. Vrtulník letěl jako cíl vždy západním směrem, přičemž průběžně udával svou polohu. Stíhač na něj útočil ze zadní polosféry. Po provedení zteče vždy nastoupal a levým okruhem pokračoval do další zteče. Během dopoledních hodin 11.dubna proběhly všechny nácviky bez problémů. Během oběda kontaktovala osádku vrtulníku dvojice letců pplk.Mikeš a mjr.Bencalík, kteří měli po obědové přestávce útočit jako první. Se slovy "Hoši, klidně doobědvejte a jakmilese ohlásíte na rádiu, my budeme taky spouštět..." . Nikdo z niích netušil, že se vidí naposledy. Mi-24 odstartovala do výchozího bodu tratě, přičemž obdržela od stíhacího letounu informaci, že jsou připraveni na zteč. Osádka vrtulníku zteč schválila ale následné odpovědi se již nedočkala. Na rádio se místo toho jen ozývalo volání řídícího létání, volajícího neustále volací znak stíhače. Řídící létání si nakonec po marném volání stíhacího letounu, vyžádal od osádky vrtulníku jejich polohu a dal povel točit doleva "za tím černým dýmem". Kapitán vrtulníku npor.Šebesta otočil Mi-24 a západně nádraží Sokolnice nalezli v zemi díru z které vycházel kouř, a okolo byla hromada trosek, především zbytky křídel a ocasních ploch. Po udání přesné polohy obdržela posádka vrtulníku přistát v místě tragédie. To se již k troskám letounu sbíhalo větší množství lidí, kteří celou událost sledovalo od nedalekého nádraží. Palubní technik ještě stačil lidi odehnat a v tu chvíli zbytky letounu v zemi vybuchly. Pozice osádky vrtulníku určitě nebyla jednoduchá. Přistáli u místa havárie letounu s jehož posádkou před pár minutami hovořili. Vrtulník pak z místa nehody raději přelétla jiná posádka. Jeden z členů posádky vrtulníku Pavel Hurčík zahynul o 9 let později, 10.listopadu 1998 při katastrofě vrtulníku Mi-24 u Slatinic, během přeletu z irského Aldegrove na domovskou základnu v Přerově.
Vyšetřovací komise komise dospěla během vyšetřování k závěru, že se osádka stíhacího letounu působením silného jižního větru nechala snést severně od osy zteče. Při opravě své chyby pak pravděpodobně razantně přitáhla řízení, ztratila vědomí a neřízený letoun Mig-21 v malé výšce přešl do klesání které ukončil nárazem kolmo do země. Nácvik ztečí proti pomalu letícím cílům touto katastrofou u československého letectva skončil.
Zajímavé svědectví z této nehody nám zaslal společně s fotografiemi pomníku i pan J.L. Ten se dostal krátce po havárii na místo katastrofy a své svědectví sepsal v článku, který s jeho svolením publikujeme. Ponořme se tedy nyní do svedectví člověka, který na místo dorazil krátce po dopadu stroje.
Nedávno jsem jel autem okolo železniční stanice Sokolnice-Telnice. Nedaleko stanice stojí charakteristické čtyřbytovky tzv. „gumodomky“, pro vojáky, kteří sloužívali od začátku 60.let na na Prateckém kopci na tzv. Mohyle míru ( SVS 61.rtpr. a 76.plrb). Když jsem přejížděl koleje na tzv. sokolnické straně směrem do obce Telnice, uviděl jsem vedle silnice v trávě zarostlý malý pomníček. Vybavil jsem si dávný příběh. Tato havárie je již popsána na jiných stránkách, ale nicméně ji přiblížím ze svého pohledu.
Dne 11.4.1989 těsně před polednem jsem se pohyboval vozidlem v brněnské části Komárov směrem na Tuřany. Náhle mne předjížděly za houkání sirén tři hasičské vozy. Sotva projely okolo, uslyšel jsem ve vysílačce, že OD hlásí policejní hlídce v terénu, že u nádraží Sokolnice havarovalo letadlo, aby se přemístila na místo a případně tam zajistila prostor. Ohlásil jsem se, že jsem nedaleko a přesouvám se tam rovněž a budu monitorovat prostor (sloužil jsem v civilu). Na místo jsem dorazil několik minut po hasičích. Zhruba 100m od železničního přejezdu a 50 m od silnice do Telnice v zeleném osení trčela ze země zadní část Migu 21, křídla byla odlomena téměř na silnici. Z kráteru okolo trupu vystupoval černý dým a probleskovaly plameny, které hasiči během několika minut zdolali, ale občas opět vyskočily. Bylo zřejmé, že pokud osádka neprovedla katapultáž, tak neměla šanci na přežití. Zároveň na místo dorazila první vozidla vojáků. První co bylo, tak hasičům sdělili, že letoun nebyl vyzbrojen, že nemůže dojít k výbuchu zbraní. Požár paliva v troskách v zemi probíhal a občas byl zalit pěnou. V zmatku na místě se zjišťovalo, zda někde není padák nebo těla posádky. Někdo, kdo měl spojení a informace z letiště v Brně -Tuřanech říkal, že pilot vrtulníku nehlásil žádné padáky.
V té době byl na letišti v Brně-Tuřanech dislokován 8.slp a v okolí letiště probíhal silný letecký provoz. A v tom období probíhal podle mého pozorování jako amatéra nácvik stíhání a ztečí nízkolétajících vrtulníků. To probíhalo již několik dnů tak, že zhruba na linii jižně od Modřic a Újezdu u Brna létal sem tam ve výšce do 100 m vrtulník asi Mi-8 a stíhači celý den na něj prováděli zteče s okruhy okolo, takže jsme si užívali rachotu celé dny. Nevím zda to bylo v zadání cvičení, ale kdo ten prostor zná, tak ví, že právě v té linii vede několik tras stožárů VVN do uzlu v rozvodně Sokolnice. Stožáry jsou někde i 30 m vysoké a lokalita je úplně zadrátovaná. Takže propad při zteči by znamenal katastrofu aniž by letoun narazil na zem. Pozoroval jsem místo a pobíhání různých rádoby důležitých lidí a nenápadně jsem se přesunoval mezi skupinami zvědavců a čumilů a sledoval co kdo vypráví, zda to je případně důležité pro vyšetřování.
Samozřejmě jak trosky hasiči trochu zchladili, tak jeden nadporučík cosi vybral z prostoru okolo výškovky, jakousi krabici. S tímto přišel k nedalekému skladišti, před kterým letoun dopadl a tento přístroj si položil na rampu a zřejmě čekal až ho předá vyšetřovací komisi, která asi po hodině přiletěla dalším vrtulníkem. Na stěně skladiště byly přilepeny hroudy hlíny vymrštěné z kráteru. Když jsem se k němu přitočil a zeptal jsem se jej, zda je to záznamník letových údajů, tak jej popadl a ihned se přesunul, jakobych mu jej chtěl ukrást. Protože jsem z relace věděl, že havárii ohlásil očitý svědek, který to viděl, tak jsem se přesunul na nádraží ČSD. Zde jsem zjistil výpravčího, který telefonoval hasičům a na policii. Tento mi popsal havárii tak, že vrtulník letěl od východu na západ k Modřicím podél nádraží v defilé a stíhač na něj nalétával zezadu šikmo. Protože těch útoků bylo již více, tak jak prolétávali okolo, tak se šel dívat ven na perón. Poslední útok však viděl, že stíhač při zteči nezačal vybírat nahoru, ale místo vybrání se otočil na záda a zmizel mu za stromy za kolejemi a vzápětí uslyšel ránu a výbuch a dým. Toto pozoroval ve vzdálenosti cca 250 m. Ihned volal hasiče a policii, vrtulník se po chvíli vrátil a kroužil nad místm havárie. Ptal jsem se jej zda od letadla něco odlétlo ( kabina nebo těla pilotů), ale dle něj to byl okamžik a letadlo se zapíchlo do země. Toto zjištění jsem potom předal jistému důstojníkovi, který nějak koordinoval činnost na místě havárie. Od něj jsem měl potvrzené, že v letadle byli dva piloti, z nichž jeden měl dělat zálet po dovolené. Po nějaké době nedaleko místa byl zbudován malý pomníček, na kterém je napsáno, že dne 11.4.1989 tragicky zahynuli pplk.ing. Vladimír Mikeš a mjr.ing.Karol Bencalík při plnění úkolu. Nyní v trávě není téměř vidět, tak jsem ji trochu alespoň ušlapal a chvíli zde postál.
Jak tedy píše pan J.L. nedaleko místa nehody, u železničního přejezdu u silnice ze Sokolnic do Telnic se nachází pomníček připomínající tuto smutnou událost. Pomníček je pravidelně navštěvován jak rodinami zahynulých letců tak i kamarády letci.
Náhledy fotografií ze složky 11.4.1989 - Sokolnice